Jdi na obsah Jdi na menu
 


V. Nový zákon - úvod

 

Pojem NZ

 

Novy zákon (latinsky Novum testamentum) je soubor 27 křesťanských spisu, které církev uznala za inspirované (napsané pod vedením Ducha svatého) a zařadila je do souboru (kanonu) Písma svatého. Český vyraz ,,Zákon" je mezi evropskými i mimoevropskými jazyky dost ojedinělý. Když srovnáme toto označeni s jinými slovanskými jazyky, tak zjistíme, že většinou používají označeni, které bychom mohli přeložit jako smlouva.

Materiál

Jako většina písemností tehdejší doby tak i knihy NZ byly psány na papyrus, což je rostlina podobna rákosu, která se podélně rozřízla na plátky, a ty se na sebe skládaly křížem, pak se slepily, slisovaly, sušily a na jedné straně uhladily. Takto vzniklé listy se slepovaly, až z nich vznikl svitek dlouhý třeba i několik metru, jenž se navinoval na dvě tyče.

Dalším materiálem, na který se psalo, byly vydělané zvířecí kůže - pergamen. Ten byl sice dražší než papyrus, ale byl trvanlivější (papyru se proto mnoho nedochovalo) a hlavně lepe držel inkoust. Protože byl pergamen velmi nákladný, používalo se nepotřebných pergamenových rukopisu, ze kterých se nejprve seškrabal inkoust, a pak se na něj znovu psalo. Díky teto šetrnosti muzeem dnes s pomoci moderní techniky přečíst i starší texty, které byly seškrabaný. Kladením listu papyru nebo pergamenu k sobě vznikly kodexy - předchůdci dnešních knih.

Jazyky

Novy zákon byl napsán řecky. Tato řečtina se nazývá koiné (obecná řeč, přesahující jednotlivá nářečí), která se začala šířit za dob Alexandra Velikého. Tento jazyk velmi usnadnil šíření křesťanství po cele Římské říši.

Někteří badatele vsak poukazuji na to, že některé knihy NZ byly zřejmě původně napsány aramejsky (jde o jazyk, kterým se v Palestině v Ježíšově době běžně hovořilo).

Knihy NZ byly také záhy překladany do ruznych jazyku: latiny, syrštiny, koptštiny a dalších jazyku starověku. Nejstarší překlad do latiny se nazývá Vetus Latina a existoval už ve 2. století. Známější je vsak Vulgáta, kterou do tehdejší lidové latiny přeložil sv. Jeroným ve 4. století.

 

Kanon NZ

Rozsah kanonu NZ byl (spolu se SZ) definitivně stanoven až na Tridentském koncilu roku 1546, ale šlo o znovupotvrzení již mnoho staletí zažité praxe církve.

Posvátným Písmem prvních křesťanů byl SZ. Daleko větší autoritu ovsem měla slova Krista, která se zprvu předávala ústně při kázáních apoštolů a jejich žáku. Z pastoračních důvodů pak vznikaly listy, z nichž nejstarší jsou listy sv. Pavla. Podotýkám, že jednotlivé spisy původně nevznikaly s úmyslem vytvořit novou sbírku knih Písma sv.

Jelikož se církev už od počátku musela vypořádávat s různými herezemi (viz Cesta 2/03), bylo třeba hledat jasnou odpověď na otázku, co je a co není součásti NZ. Jako přiklad si můžeme uvést Marcióna (žil v 2. pol. II. stol.), syna biskupa v Sinope u Černého moře, který po exkomunikaci založil vlastní sektu odtrženou od církve a vytvořil si vlastni seznam knih Písma sv. (mel pouze Lukášovo evangelium, většinu Pavlových listů; SZ úplně zavrhoval). Tento a podobně mylně názory vytvářely potřebu přesně stanovit, co je možně povazovat za inspirované knihy NZ. Např. okolo roku 170 sestavil Tacián zharmonizovaný text ze všech 4 evangelii - tzv. Diatessaron. Toto evangelium se pak stalo na několik staletí evangeliem syrské církve.

Kazda část tehdejšího křesťanského světa se v pojetí souboru knih NZ lišila. Výrazný zlom znamenalo osvobození církve od pronásledování ve 4. století (viz Cesta 1 /03), kdy byl umožněn bližší kontakt mezi jednotlivými církevními obcemi. První úplný seznam 27 knih je uveden v listě oznamujícím datum Velikonoc od sv. Atanáše z roku 367. Dalším důležitým svědectvím je rozhodnuti římské synody za papeže Damase r. 382, které se účastnil i sv. Jeroným.