Jdi na obsah Jdi na menu
 


I. Úvod

Sloupy víry

Každé náboženství má své charakteristické základy víry, o něž opírá a na něž se odvolává. Křesťanství podle klasické definice fundamentální teologie (zabývá se právě základy křesťanství) stojí na třech sloupech – Bibli, Tradici a Magisteriu (Učitelský úřad církve).

Bibli zná snad každý, protože se s ní mnozí setkáváme často v nejrůznějších podobách. Mohu snad jen připomenout, že se jedná o sdělení Božích záměrů, skutků vůči Vyvolenému národu a vlastně vůči celému lidstvu.

Tradicí rozumíme pozdější vývoj církve od ukončení Zjevení, které končí smrti posledního z apoštolů – sv. Jana. Tím se částečně dotýkáme církevní historie, o které byla řeč minule. Pod tímto pojmem můžeme zahrnout kázání apoštolů, rozvoj liturgie, vyznání víry. Tedy jakési zprostředkování víry z generaci na generaci. Tento proces vytváří společenství víry napříč staletími.

Magisterium, nebo-li Učitelský úřad, vychází z působení Ducha svatého v církvi, který je jakousi pojistkou, že se církev ubírá směrem, jak si přál Ježíš. Církev jako Boží lid se o tuto skutečnost opírá a Magisterium je vlastně oficiálním vyjádřením této obecné víry. Např. když papež se chystá vyhlásit nějakou pravdu víry (dogma) se radí s teology, biskupy a pak teprve dojde k jeho vyhlášení. Řádný a všeobecný učitelský úřad je sbor biskupů ve spojení s papežem, tedy nástupců apoštolů. Můžeme říci, že každý biskup má podíl na tomto učitelském úřadě, pokud hlásá učení, které je ve shodě s tím, co hlásá papež. Mimořádného Magistera se užívá v případech, kdy se jedná o sporné otázky. O tom rozhoduje papež – ex cathedra – neomylně, ale pouze ve věcech víry a mravů.

 

Úvod do Písma sv.

Musíme mít neustále na paměti, že Bible byla psána po několik staletí v různých dobách, různými lidmi a pro různé posluchače. Z toho tedy vychází, že Bibli nesmíme brát jako učebnici zeměpisu, dějepisu a další věd, protože tehdejší lidé neměli znalosti jako máme dnes. Jakkoli se dotýká věcí, které jsou těmto vědám vlastní Jednou mi jeden kněz řekl krásnou větu: „Bible se nesmí brát doslova, ale musí se brát vážně.“ – ve smyslu, že ne všechna místa se mají brát doslova!

Je tu také rozdíl v mentalitě nás západních lidí oproti autorům a posluchačům biblických textů – východní lidé. Pro východního člověka je důležité poselství, myšlenka příběhu a až tolik ho nezajímá kdy se to stalo, kdo u toho byl apod. Což hlavně zajímá nás, západní lidi. Proto docházelo k nedorozumění např. u stvoření světa za 6 dní, kdy pro autora této zprávy je důležitá Boží láska při stvoření, než jestli to opravdu bylo přesně za 6 dní a v takovém pořadí.

Pojem

Označení této knihy je odvozeno od řeckého slova ta biblia, které znamená knihy, protože se vlastně jedná o celou knihovnu. Z řečtiny se pak dostalo přes latinu do dnešní podoby bible. Známe také jiná označení: Písmo svaté, Starý a Nový zákon, Stará a Nová Úmluva atd. Některé z těchto označení si přiblížíme až budeme hovořit blíže o dvou základních částech – Starém a Novém zákonu.

Inspirace

Církev považuje texty Písma svatého za posvátné ne proto, že je sama svou autoritou uznala za posvátné, ale protože jsou naspány z vnuknutí Ducha svatého, který i nadále působí v církvi. Abychom správně pochopili tuto složitou otázku, musíme mít na paměti, že autorem textů je Bůh, který působil na pisatele svým Duchem, ale také dotyční pisatelé, protože dělali vše, co dělají lidé, jenž píší nějaký spis. Nesmíme tedy autory spisů chápat jako pero nebo hoblík, tedy jako nějaký pasivní nástroj. Bůh působí na člověka, ale nechává mu svobodu ve vyjádření.

Vznik

Doufám, že to pro vás nebude velké překvapení, když napíšu, že se dlouhá staletí biblické příběhy (mám na mysli hlavně první knihy SZ) předávaly ústně z generaci na generaci, než dostaly svoji písemnou podobu. Nabízí se otázka, zda např. Mojžíš skutečně napsal knihy nazvané jeho jménem. Odpověď je taková, že s největší pravděpodobností ne (např. 5. kniha Mojžíšova končí po jeho smrti), ale i přesto jsou tyto knihy zaštítěny jeho autoritou.

V této oblasti, tedy kdo je pravým lidským autorem, je mnoho nejasností a otázek, kterými se již po staletí zabývají bibličtí teologové a bohužel se mnohé z těchto problému nedají uspokojivě vyřešit – zůstanou tajemstvím. To však nemění nic na faktu, že se jedná o posvátné texty.

 

Pro dnes by to bylo vše. Příště se můžete těšit na první velký okruh – Starý zákon. Zvídavější čtenáři mi prominou, že tentokrát neuvádím knihy, ze kterých čerpám, protože je jich víc než jedna. Literatury na toto téma je dnes dostatek, takže na ní nemusím snad ani upozorňovat. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář