Jdi na obsah Jdi na menu
 


VIII. – II. vatikánský koncil

Příprava koncilu

Svolání koncilu oznámil papež Jan XXIII. v lednu roku 1959 a způsobil tím nemalé pozdvižení v církvi. Nejenže někteří současníci jen kroutili hlavami, ale došlo také k nedorozumění. Koncil byl totiž ohlášen jako ekumenický a v návaznosti na vlnu ekumenismu se mnozí domnívali, že cílem koncilu je obnovení církevní jednoty všech křesťanů na zemi. Vatikán ovšem okamžitě vše uvedl na pravou míru tvrzením, že koncil je vnitřní záležitostí církve a sjednocení křesťanů nemůže provést, protože doba není ještě zralá.

Jako motto tohoto koncilu můžeme vzít heslo aggiornamento. Obvykle se překládá jako zdnešnění nebo přizpůsobení ve smyslu otevření se církve světu a požadavkům doby. Při správném pochopení tohoto termínu to nevyhnutelně vede k obratu, jaký církev zažila za vlády císaře Konstantina nebo za reformace. Tedy překonání těsného spojení náboženství a politiky, zúženého protireformačního zaměření víry apod. Na tento obrovský program mnozí reagovali nedůvěřivě a s obavami, protože jednak bylo málo času a v deseti přípravných komisích převládali zástupci přísné římské teologie. Obavy se částečně vyplnily, protože návrhy byly vesměs souhrny zpátečnicky orientovaných teologií.

Zahájení koncilu a jeho průběh

Působivé zahájení tohoto velkolepého projektu přenášela televize i rozhlas do celého světa.  Na prvním zasedání 11. října 1962 se sešlo v svatopetrském domu, přeměněném na zasedací halu spolu s papežem na 2540 koncilních otců s hlasovacím právem a bezpočet poradců, a také zástupců jiných církví, kteří měli status pozorovatele. Při volbě nových koncilních komisí došlo k velkému zvratu, protože koncil nepotvrdil do těchto komisí členy přípravných týmů, ale teology z celého světa. Tím bylo zažehnáno nebezpečí, že aggiornamento bude jen prázdné heslo. Koncil měl celkem 4 zasedání, mezi nimiž komise pilně pracovaly na zadáních od koncilních otců. Na posledním slavnostním zasedání 8. prosince 1965 byly schválený dokumenty, o něž se vedl největší boj.

Koncilní dokumenty

Na koncilu byly schváleny 4 konstituce, 9 dekretů a 3 prohlášení. Mezi přelomové dokumenty, s tím že na svou dobu byly převratné všechny, patří bezesporu konstituce O liturgii. Díky ní můžeme prožívat mši sv. v českém jazyce, přijímat pod obojí způsobou a hlavně došlo k otočení oltáře „čelem“ k lidu (dříve totiž sloužil kněz mši sv. „zády“ k lidu). Ti dříve narození si na tyto změny jistě dobře pamatují.

Další konstituce O pramenech zjevení pojednává o bibli a „zavádí“ metodu historicko-kritické exegeze v biblických vědách, tedy výklad písma na základě nejnovějších vědeckých poznatků o dané době. A v neposlední řadě dvě O církvi (věroučná) a O církvi v dnešním světě (pastorální). V té věroučné se řešily otázky vnitřního chápání církve. Velké debaty se vedly nad udělováním jáhenského svěcení ženatým mužům (nakonec bylo po staletích opět zavedeno) a vztahem sboru biskupů k papeži.  Ve druhé zmiňované se projednávaly úkoly a zasazení církve do dnešního světa.

Neméně důležitými dokumenty byly deklarace. Zvláště v deklaraci O náboženské svobodě bylo jasně zdůrazněno právo na svobodu svědomí v náboženské oblasti, tedy že státní moc nesmí bránit vnějším útlakem hlásání a přijímání evangelia (byl tím myšlen hlavně celý východní komunistický blok). Za přelom se také považuje deklarace O poměru církve k nekřesťanským náboženství, ve které je opět zdůrazněna svoboda svědomí, s tím že kdo bez vlastní viny nezná Krista, může dojít spásy. Tedy i ostatní velká náboženství jistým způsobem mají podíl na pravdě o Bohu, ale v Kristu je zjevená v plnosti.

Na závěr koncilu papež překvapil celý svět, když vyhlásil s hlubokou vážností a upřímnou vůlí touhu napravit staré bezpráví – vzájemnou exkomunikaci římské a byzantské církve v r. 1054 (viz IV. Středověk). Tato klatba má být navždy vymazána z paměti církve. Předešlý papež Jan Pavel II. v tomto duchu pokračoval, když se na konci minulého století omluvil za křižácké války na východě, ale také v českých zemích a v neposlední řadě i za čarodějnické procesy.

Všechny dokumenty koncilu byly vydány i u nás a ve farní knihovně jsou k dispozici. Není to pravda čtení k odpolední kávě, ale i tak může pozornému čtenáři přinést mnoho užitku.

Důsledky koncilu

Jak jsem již zmínil, důsledků je celá řada. Nejviditelnější je asi reforma liturgie a otevřenost církve světu. Po koncilu se dále pracovalo na změně Kodexu kanonického práva, který byl vydán v roce 1983. Dále pak samozřejmě byly vydány nové liturgické knihy (misál, lekcionáře, breviář apod.).

Největším „úspěchem“ však byly nevyplněné obavy z dogmatu o papežské neomylnosti z I. vatikánského koncilu. Papež nevyhlásil na koncilu žádné dogma a přece došlo k radikální změně kurzu církve.

Bohužel i po tomto koncilu mnozí neunesli „novoty“ a vzepřeli se jim. Pro tzv. lefebristy (podle biskupa Lefebra) byla a stále ještě je „kamenem úrazu“ liturgická reforma, hlavně oltář „čelem“ k lidu a odsunutí latiny „na vedlejší kolej“.

Je s podivem, že ani ne po 40 letech se ozývají hlasy po dalším koncilu. Možná je to hektičností dnešní doby, ale mnoho z II. vatikánského koncilu ještě nebylo „zažito“ a tudíž se domnívám, že bychom se měli více seznámit s učením tohoto koncilu, než se bude připravovat další.

 

Tím bychom dnes uzavřeli naši cestu v čase po církevní historii. Jejím cílem nebylo podat vyčerpávající výklad, spíše pomoci se trochu více orientovat v tom, čím církev za svou pouť na této zemi prošla. Doufám, že se mi to alespoň z části podařilo. Koho toto putování aspoň trochu zaujalo, tak vřele doporučuji knihu, ze které jsem čerpal – A. Franzen: Malé církevní dějiny.