Jdi na obsah Jdi na menu
 


VI. Baroko

Tridentský koncil

Tento dnes trochu jízlivě připomínaný koncil se konal v letech 1545-1563, protože byl z různých politických, ale hlavně nábožensko-válečných, důvodů několikrát přerušen. Náplní tohoto významného koncilu bylo hlavně znovu propracovat katolickou nauku jako reakci na reformaci a provést disciplinární reformy uvnitř církve.

Při formulacích věrouky se někteří snažili připojit odkazy na díla reformátorů, ale papež Pavel III. to zakázal. Chtěl totiž, aby koncil stanovil, co je heretické a nikoliv, kdo je heretik. Otcové se na koncilu velmi podrobně zabývali protestantskými postoji a jednoznačně se vyjádřili, že je potřeba si vážit jako pramenů víry nejen Písma, ale také tradice. Dále se jednalo o milosti posvěcující a svátostech. Byl odmítnut názor protestantů o naprosté zkaženosti lidské přirozenosti. Na dalších zasedáních byla přesně formulována reálná přítomnost Krista v Eucharistii a zaveden termín „přepodstatnění“. Jak vidíme, mnoho z toho již dnes přijímáme více méně samozřejmě, v té době to však byly poměrně přelomové věci. Od Tridentu byly ustanoveny kněžské semináře pro vzdělávání budoucích kněží. Zamezilo se také tajným sňatkům nařízením, že svátost manželství se musí uzavřít před místním farářem a dvěma svědky.

V následujícím období po tomto koncilu došlo ihned k naplňování jeho závěrů. Papež vydal nový katechismus, breviář, misál a další liturgické knihy. O reformu biskupského úřadu se velmi zasloužili svatí Karel Boromejský a František Saleský. Řeholní stav byl také nesmírně bohatý na svaté – Tereza z Avily, Jan od Kříže, Ignác z Loyoly a další.

Závěrem k Tridentu bych rád ještě poznamenal, že se snažil zamezit přebujelým středověkým náboženským praktikám, občas až příliš tvrdě. Dá se říci, že koncil fungoval jako sádra na ruku – léčí znehybněním, ale důsledkem bývá ochabnutí svalů. Možná právě proto se dnes někteří vyjadřuji kriticky na adresu tohoto koncilu.

Inkvizice

Tato instituce byla zřízena jako soudní tribunál, kde byly řešeny spory s kacíři. Později však došlo k přehnanému, dnes již pověstnému, honu na čarodějnice. Pro úplnost jen dodávám, že inkvizice byly dvě – církevní a státní (např. španělská). Rozdíl je podstatný. Španělská byla státně zřízená jako ochrana proti muslimským Maurům i Židům, a byla víceméně nezávislá na církvi.

Systém inkvizice byl ten, že člověk byl obžalován např. z bludařství nebo čarodějnictví, po soudně prokázané vině byl vyloučen z církve – exkomunikován – a předán k potrestání světské moci. Trest byl většinou nejvyšší – smrt na hranici. Nutno poznamenat, že se tehdy katolíci nikterak nelišili od protestantů v nelítostném boji s čarodějnictvím. Dokonce se k tomu vzájemně podněcovali nebo předháněli.

Podle současného bádání bylo tzv. čarodějnictví spíš životem pod návykovými látkami, které vzbuzovaly dojem létání, přemísťování atd. Můžeme říci, že tito lidé, většinou ženy, utíkali od nelehkého života k drogám. Nesmíme však soudit jejich současníky příliš příkře, z pohledu naší doby, protože tehdy neměli takové znalosti jako my. To však nic nemění na faktu, že je to opět velmi smutné a historicky zatěžující církev až dodnes. Osvícení lidé, kteří se snažili rozumnými argumenty bojovat proti fanatismu i pověrám, se leckdy sami stali oběťmi tohoto boje.

Osvícenství

Čím bylo toto období v naší zemi tak významné? Napovím, že odpověď může být známý film F. L. Věk, který se odehrává právě v této době. Ano, jedná se o dobu císaře Josefa II., jenž zavíral „nepotřebné“ kláštery. Jako každá doby má své klady i zápory, velikým kladem osvícenství (18. - 19. st.) bylo zrušení honu na čarodějnice i pronásledování jinověrců (Toleranční patent - vydal jej Josef II.). Dále zrušení mučení v soudnictví, ale hlavně se začínají respektovat základní lidská práva.

Negativem v náboženské oblasti bylo vytvoření filosofickému směru deismu – poznání o „Nejvyšší bytosti“ a následné okleštění křesťanství na tuto úroveň. Tedy křesťanství bez Krista, zjevení a vykoupení. Tyto myšlenky byly velmi blízké hlavně umělcům a básníkům (Rousseau, Voltaire atd.). Tehdy začíná být církev společností vnímána jako zastaralá instituce, protože byl osvícenci jako hlavní princip zdůrazňován rozum.

Uvnitř církve vedlo osvícenství k očištění od zastaralých způsobů zbožností a tradic, které pozbyly smyslu. Pokud chtěla být církev i nadále věrohodnou, musela se k vnitřním zlořádů postavit čelem a otevřeně. Tento princip by se měl uplatňovat v každé době, aby tak církev nebyla vnímána jako nějaký přežitek dob minulých.

Osvícenství také vedlo k většímu důrazu na jednotlivce. Hlavně ve Francii tento boj proti „nesvobodě“ ze strany církve vedl ke krvavé dohře během Francouzské revoluce. Ale o tom zase až příště.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář