Jdi na obsah Jdi na menu
 


V. Reformace

Jan Hus a Kostnický koncil

Na již zmíněném Kostnickém koncilu se podařilo vyřešit stav, kdy církev měla současně několik papežů, jak jsme si o tom povídali v minulém pokračování. Nás dnes, ale bude více zajímat významná osobnost naší církve tehdejší doby – Jan Hus. Tento známý kazatel z Betlémské kaple byl povolán do Kostnice, aby se zodpovídal před sněmem ze svých myšlenek, které hlásal. Je nutno říci, že v mnohém vycházel z pojetí Angličana Johna Wiklefa, jenž se stavěl proti zlořádům v církvi – úplatky, mravní úpadek kléru atd. Mnohé z toho byly výtky oprávněné. Problém byl v tom, že mezi důležité myšlenky, které Hus přejal, patřilo také to, že pravé místo v církvi mají jen lidé žijící ve stavu milosti. To znamená, že papež, biskup nebo duchovní, který žije ve smrtelném hříchu, už nemá žádnou moc. Tato nebezpečná myšlenka má hluboký dopad na svátostné společenství církve, jež je tímto popřeno. V praxi by si žádný křesťan nemohl být jistý platnosti udělené svátosti, protože by nevěděl, zda je ten, či onen kněz v milosti posvěcující. Naštěstí platnost svátosti nezávisí na hříšnosti nebo nehříšnosti kněze. Hus se na koncilu snažil obhajovat tyto myšlenky, ale odmítal uznat jejich heretický smysl. Na to byl vyzván, aby odvolal tento nesprávný význam, to však odmítl, protože to tak nikdy nemyslel. Nastaly nekonečné diskuse. Napjatá situace té doby mohou být pro obě strany polehčující okolností. Ze strany koncilních otců bylo mnoho snah, aby vyšli Husovi vstříc, když však tvrdošíjně trval na svém, došlo k osudnému rozsudku smrti. Stalo se tak 6. července 1415. Považuji za důležité ještě poznamenat, že se Hus až do své smrti cítil být katolickým knězem. Účastníci koncilu tento proces vnímali spíše okrajově a to se pak vymstilo za husitských válek, které pustošily střední Evropu. Na konci devadesátých let minulého století papež Jan Pavel II. ustanovil komisi, která měla opět otevřít tento nešťastný proces. Závěrem bylo uznání některých Husových zásluh o obrodu církve. K plné rehabilitaci však nemohlo dojít z důvodů některých jeho myšlenek, které mají velmi blízko k bludům.

 

Luther, Zwingli a Kalvín

Učení těchto tří reformátořů má mnoho styčných bodů. Mezi nejdůležitější patří kritika poměrů v tehdejší církvi, jako např. kupčení s odpustky, morální rozklad, radikální postoj proti církvi apod.

Martin Luther, augustiniánský kanovník, mimo jiné prosazoval tzv. předurčení. To znamená, že jestli na hříšníka Bůh pohlédne milostivě, je ospravedlněn, pokud takto neshlédne, není ospravedlněn. Odtud známá myšlenka protestantismu: „Hřeš kolik chceš, ale hlavně věř.“ K ospravedlnění tedy stačí víra a ne už tolik skutky. Zde se dostáváme k absolutizaci víry a milosti. Otevřeně také popřel církevní tradici a Učitelský úřad církve, jako nejvyšší normu postavil Písmo sv. Když byl Luther vyzván k odvolání těchto myšlenek, tak to samozřejmě odmítl a založil tak novou církev. Následovníků našel mnoho, protože tehdejší poměry v církvi se příčily mnoha lidem, hlavně v Německy mluvících oblastech. Nad Lutherem byla tedy vyhlášena klatba a tím bylo rozdělení dovršeno. Stalo se tak roku 1521.

Také Ulrich Zwingli byl kněz, ale v některých směrech radikálnější. Za svého působení v Curychu ve Švýcarsku se věnoval tehdy velmi populárnímu biblicismu. Naneštěstí opět příliš absolutizoval Písmo sv. a dostal se tak do sporu s biskupem. Podařilo se mu na svou stranu získat městkou radu a ta mu povolila zavést převratné změny: odstranění žehnání, zrušení kláštěrů, církevní úřady byly dány pod moc městské rady atd. Nejdůležitější však bylo, že se snažil zavést také Lutherskou mši. Na rozdíl od Luthera, který věřil v Kristovu reálnou přítomnost jen během mše, chápal Zwingli mši jen jako připomínku dávné události (to byl také důvod, proč nedošlo ke spojenectví s Lutherem). Tím se ale dostal do sporu nejen s městskou radou, ale i s některými svými stoupenci.

Jan Kalvín, povoláním právník, byl také velmi radikální, když uváděl za znaky pravé církve to, že má být chudá, malá a pronásledovaná. Proti ní stavěl velkou a bohatou římskou církev. Také jemu se podařilo přesvědčit městskou radu v Ženevě (také ve Švýcarsku) o svém programu: přísná církevní kázeň, Večeře Páně čtyřikrát do roka apod. Kdo nesouhlasil, musel se vystěhovat. Uvnitř města se velmi přísně dodržovaly křesťanské zásady a to jak v soukromém, tak veřejném životě. Na to byli ustanovení zvláštní církevní pověřenci, kteří měli volný přístup do všech domů v kteroukoliv dobu. Když se obyvatelé proti takovým poměrům vzbouřili, nové městská rada Kalvína vykázala. Po třech letech ale Kalvínovi stoupenci opět získali moc a povolali Kalvína nazpět.

Jak vidíme, reformace se velmi stavěla proti tehdejší církvi a jejím zvyklostem, někdy i oprávněně. Nicméně hlásání jakéhosi návratu do doby apoštolské by odporovalo přirozenému vývoji, se kterým jistě Ježíš musel počítat. Jinými slovy by těch 14 století (dnes 20) byla naprosto zbytečná oklika.

 

Jindřich VIII.

Tento anglický král je velmi zvláštní postavou. Nejprve sám psal proti Lutherovi a hájil katolickou nauku. Nicméně, když se mu znelíbila jeho žena a žádal po papeži zneplatnění manželství a papež to odmítl, postavil se proti němu. Parlament roku 1534 schválil krále jako nejvyšší pozemskou hlavu anglikánské církve a tím byla definitivně dokonána odluka od katolické církve. Nastalo kruté pronásledování katolíků, kteří se nechtěli připojit ke státní církvi. Mezi nejvýznamnější obhájce katolické církve patří biskup John Fisher a králův tajemník Thomas More. Když byl teď král hlavou církve, mohl se konečně rozvést a oženit se znovu. A do dějin se zapsal svými šesti sňatky. Zajímavé je, že pokud jde o ekumenismus, tak máme z protestantů nejblíže právě k anglikánům, neboť ti vždy dbali na apoštolskou posloupnost (předávání biskupské moci, která se předává a odvozuje od apoštolů), což u některých protestantských církví vůbec není.

Jak jistě všichni víme, tyto pokusy o obrodu církve byly často velmi krvavé. Pod pláštíkem „nové víry“ si mocní vyřizovali své politické účty a prostý lid byl vtažen do tohoto soukolí. Jakkoliv se tito reformátoři řídili snahou o obrodu církve, nakonec jejich pokusy sklouzly až tam, kde to původně snad ani nezamýšleli. Upřímná snaha o očistu církve však byla patrná i uvnitř katolické církve, což dospělo až Tridentskému koncilu, jako reakci právě na reformaci. O tomto významném koncilu si však povíme v příštím pokračování.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář