Jdi na obsah Jdi na menu
 


IV. Středověk – 2. část

Gregoriánská reforma

Jak již pravidelní čtenáři této rubriky vědí, v minulém díle jsme se s pojmem gregoriánská reforma setkali. Na tuto reformu papeže Řehoře VII. se podíváme trochu souhrněji. Reforma měla proměnit církev a očistit ji od všech nánosů, které jí znemožňovaly zářit jako svatá a neposkvrněná nevěsta Kristova. To byl asi nejdůležitější motiv papeže, který chtěl pro církev žít i umřít. Tato snaha měla čtyři roviny: reforma papežství, mnišského života, kléru a laiků.

Cílem papežské reformy bylo zajistit nezávislost papeže a potažmo i církve na světské moci, tedy na panovníkovi. O tomto problému již byla řeč minule v části Boj o investituru. Zaměříme se proto na zbývající roviny. Reforma mnišství vychází z kláštera v Cluny, jejímž hlavním těžištěm je přísné zachovávání benediktinské řehole. Ač toto hnutí začalo dříve než byl ustanoven Řehoř papežem, byl touto myšlenkou také ovlivněn, protože také nějaký čas pobýval v Cluny. Rozdíl byl v tom, že clunyjské reforma byla zaměřena spíše na duchovní oblast, zatímco gregoriánská reforma si kladla za cíl změnit poměry církve v dané době. V duchu Cluny vznikaly nové řády jako např. kartuziáni, známi svým velmi přísným životem v modlitbě a odříkání. Z reformních snah benediktinské řehole vznikli cisterciáci, další velmi významný řád, jehož nejvýznamější osobností té doby byl bezpochyby sv. Bernard z Clairvaux.

Další rovinou reformy byl klérus, tedy kněží. V té době vedle sebe existovali kněží v klášterech a tzv. světští kněží, ale záměrem bylo spíše vytvořit pravidla pro ty druhé, kteří se sdružovali většinou kolem biskupských kostelů. Vznikli tak kanovníci, kteří se řídili řeholí sv. Augustina. Z této vlny vznikl také řád premonstrátů založený sv. Norbertem.

O proměnách v laickém stavu byla také řeč při křižáckých válkách. Ti, kdo zůstali doma (tedy většina) se velmi zajímali o život Krista a prvotní církve – tzv. biblicismus. Velmi se četlo Písmo sv. a byl veliký hlad po duchovním životě. To ovšem vedlo v některých případech k přehánění a vzniku nových herezí a to dalo podnět ke vzniku inkvizice.

Výsledky reformy papeže Řehoře VII. jsou patrné až dodnes, protože od jeho dob se používá tzv. gregoriánský kalendář. Typickým příkladem jsou například Vánoce, které slavíme dříve než východní církve, které se stále ještě drží juliánského kalendáře císaře Julia Caesara.

Inkvizice

 Opět se dostáváme k jedné z nejsmutnějších kapitol církevních dějin. Smyslem inkvizice bylo chránit společnost před lidmi, kteří podkopávali její základy. V té době totiž měla společnost dva velmi úzce propojené základy, a to náboženský a politicko-sociální. A právě tehdejší kacíři útočili na oba zmíněné základy. Společnost reagovala tím, že církev a světská moc společně čelili tomuto nebezpečí. Církev vydala kacíře po exkomunikaci světskému rameni, které je většinou potrestalo smrtí. Bylo prolito mnoho nevinné krve a lidstvo opět zasáhla vlna krutosti a utrpení.

Nejvýznamějšími heretiky oné doby byli kataři nebo-li albigenští. Tato skupina vycházela v mnohém z gnóze, protože hlásali myšlenky o špatnosti tohoto světa. Trvali na přísném asketickém životě – zdrženlivost od manželství, masa, ruční práce a bohatství. Jejich myšlenky měly vesměs úspěch u lidí, kteří toužili po evangelicky chudé církvi. Dále brojili proti francouzskému králi, kterého nazývali satanem. Na to král reagoval masovým vražděním.

Hodnocení těchto kapitol je stejně obtížné jako třeba křižáckých válek. Oproti kacířům starověku zde šlo o podstatu společenského zřízení a odtud zřejmě vytryskl pramen nenávisti. Dále je třeba mít stále na paměti, že středověký člověk chápal věci přece jenom jinak, než se na ně díváme dnes. Ale problém inkvizice nebyl jen problémem katolické církve, procesy s kacíři nebo čarodějnicemi zatěžují stejně tak dějiny protestantských církví. Otázka tedy zní, jak je třeba se zachovat pro uchování pravdy – s tvrdostí nebo s láskou? Středověký věřící byl přesvědčen o prvním. Byli však i tací, kteří ukázali i jiný způsob, jak překonat nebezpečí ve víře. A nebyl to nikdo jiný než sv. František z Asisi a sv. Dominik.

František z Asisi a Dominik

O těchto dvou velkých postavách středověku bylo již napsáno mnoho knih, takže o jejich životě ví každý alespoň něco. Proto bych zde chtěl uvést jen pár poznámek. Jak již bylo zmíněno, tito dva světci ukazovali svým životem, že majetek není to nejdůležitější. Zároveň jej nepovažovali za zlo samo o sobě, jako například kataři a další. Dali tak najevo, že je možné majetek vlastnit a současně si od něj zachovat odstup. To bylo v době, křesťanská společnost oplývala bohatstvím, něco naprosto převratného.

Středověk je také kolébkou univerzit. Těsnější spojení mezi národy skrze víru pomalu přesouvalo těžiště vědecké práce z klášterů na univerzity. Bylo potřeba znovu promýšlet tradiční poznatky o světě, k čemuž přispěly i křížové výpravy, které se dostávaly do kontaktu s východní islámskou kulturou. Ke vzniku nových center vzdělanosti napomohly významnou měrou také františkánský a dominikánský řád. Ostatně tak je tomu v některých zemích až dodnes, že jednotlivé univerzity spravují určité řády.

Avignonský exil

Po přesunu moci nad západní říší z Německa do Francie papežská moc v Evropě výrazně oslabila, upadala stále více pod francouzskou závislost. Bylo tedy otázkou času, kdy se papež přestěhuje do Francie, protože záře „Věčného města“ Říma pohasínala. Díky francouzskému vlivu byli v tomto období papežové samozřejmě Francouzi. Nevraživost hlavně mezi Němci a papežskou kurií rostla zvláště kvůli způsobům, jak kurie hledala cesty k vybírání peněz – arcibiskupové odváděli poplatky za palia (symbol úřadu) apod.

Prorocké varování sv. Kateřiny Sienské a sv. Brigity a chaos ve společnosti nakonec přiměly papeže k návratu do Říma. Po zklamání z města chtěl však znovu Řím opustit, ale nakonec v něm zemřel. Celý exil trval něco málo přes 70 let. Následky však byly katastrofální, protože zapříčinily tzv. západní schizma. To znamená, že najednou byli dva papežové (jednu dobu dokonce tři). Jednoho si zvolili francouzská strana a druhého „zbytek“ světa. Vše nakonec po dlouhých tahanicích vyřešil koncil v Kostnici tím, že sesadil francouzského papeže, italský dobrovolně odstoupil a ten třetí byl po odsouzení také sesazen.

Příště ještě v Kostnici zůstaneme a povíme si něco více o tomto významném koncilu, mimo jiné i pro naší českou církev.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář