Jdi na obsah Jdi na menu
 


III. Středověk – 1. část

Iroskotské misie

Křesťanství v Irsku se rodí přibližně kolem r. 400. Hlavní osobností a zároveň patronem tohoto ostrova je známý světec – sv. Patrik. V Irsku měla církevní struktura jiný ráz než na pevnině (Evropě). Hlavními centry vzdělanosti a náboženství nebyla města (téměř žádna tam nebyla), ale kláštery. Mniši se v těchto klášterech snažili o přiblížení k Bohu a časem se některé tyto formy náboženské praxe přenesly i mezi věřící lid. Velkou změnou oproti dosavadní praxi církve byla soukromá zpověď s okamžitým rozhřešením. V prvotní církvi totiž byla veřejná zpověď a za těžké hříchy bylo původně jen jedno jediné pokání, které trvalo i několik let. A tak někteří světci starověku se mohli pochlubit, že nikdy nebyli u zpovědi – mysleli tím toto dlouhé pokání. Brzy však vznikl tlak na pravidelnou soukromou zpověď zvláště před sv. přijímáním. Nutno ještě dodat, že církev si dodnes ponechala oba dva způsoby – soukromou i veřejnou zpověď – byť je nejrozšířenější soukromá.

Vraťme se ale k mnichům: ti se posléze dostali na pevninu a tam po vzoru Krista procházeli Evropou a hlásali evangelium. Zakládali kláštery jako duchovní a vzdělanostní centra jako v Irsku. Tyto jejich misie neměly však takovou hloubku jako pozdější soustavná činnost anglosaských misionářů. Nejvýznamnějším z těchto putovních iroskotských misionářů na pevnině je Kolumbán Mladší, který působil hlavně na území dnešní Francie a Německa.

Křižácké války

Náboženský motiv křižáckých válek nemůžeme popřít. Toto hnutí vzniklo z nového vědomí křesťanského západu, které vyvolala gregoriánská reforma – o ní bude řeč v příštím pokračování. Dobytím Jeruzaléma Turky (r. 1071) a stížnostmi poutníků na bránění v návštěvě svatých míst se zvedla vlna nesouhlasu, která zapříčinila uspořádání křižáckých výprav. Tyto výpravy měly nejen osvobozující, ale i misijní charakter. Křížových výprav bylo celkem sedm. Hned první výpravě se podařilo osvobodit Jeruzalém, před ní však došlo v Evropě k masakru Židů. Jeruzalém byl opakovaně dobyt Turky i křesťany, až byl r. 1291 definitivně pro křesťanský západ ztracen.

Jakkoli je hodnocení významu křižáckých válek obtížné, protože se někteří jejich účastníci dopouštěli těžkých zločinů, tak přinesly i mnoho dobrého: rozvoj vědy a kultury při setkání západního a orientálního světa a zvláště pak vznik tzv. špitálních rytířských řádů, z nichž některé existují až dodnes. Jsou to hlavně Maltezští rytíři (johanité), Templáři a Řád německých rytířů.

Východní rozkol r. 1054

Důvodů k této nešťastné stránce církevních dějin bylo hned několik: myšlení křesťanského západu a východu se už delší dobu vyvíjelo jinými směry, toto napětí ještě zvýšily problémy na politické úrovni, hlavně nároky Byzantinců v Itálií. Byzantský císař Konstantin IX. se chtěl spojit s papežem Lvem IX. a společně tak zasáhnout proti Normanům, kteří se snažili ovládnout Itálii. To se však nelíbilo konstantinopolskému patriarchovi, jenž se obával přílišného vlivu papeže ve východní církvi. Snažil se zabránit sblížení císaře s papežem různými obstrukcemi: zavírání západních kostelů a klášterů, kritika celibátu, používání nekvašeného chleba při bohoslužbě atd. Papež proto vyslal do Konstantinopole své vyslance, aby se snažili celý spor urovnat. Bohužel se tito vyslanci chovali velmi povýšeně: žádali přijetí papežského primátu a západních zvyklostí, které považovali za jediné správné a odpovídající tradici. Když se je patriarcha zdráhal přijmout, tak kardinál Humbert položil exkomunikační bulu (exkomunikace – vyloučení z církve) v chrámu Hagia Sofia. Brzy nato podobně exkomunikoval patriarcha Kerullarios papeže a římskou církev. Problém byl ovšem ten, že v dané době byl papežský stolec neobsazený, a tak nemohl být papež ani církev exkomunikovaná. Také je sporné, zda měl v té době kardinál Humbert k exkomunikaci pravomoci. Celou tuto událost lze označit za lidské selhání a tragické nedorozumění mezi dvěma světy a mentalitami. Bohužel až dodnes se vše nepodařilo vyřešit…

Boj o investituru

Stejně jako dvě předchozí témata, tak i toto spadá do období tzv. Gregoriánské reformy, o níž bude řeč příště. Nejdříve si však vysvětlíme, co je to investitura: je to způsob nebo právo na obsazení určitého úřadu, v našem případě se jedná o biskupství, farnosti a další církevní úřady. Základ pro laické dosazování církevních úřadů vyplýval z pojetí kněžského království, kdy byl král současně považován i za kněze (dnes je tomu tak např. v Anglii). V praxi to znamenalo, že právo jmenovat do biskupského úřadu měl panovník daného území. To se ovšem nelíbilo papeži a proto vytáhl do boje proti tomuto chápání. Když papež Řehoř VII. vyhlásil, že duchovní moc je nad mocí světskou, popudil císař Jindřich IV. biskupy proti papeži a zbavili ho úřadu. Papež však císaře exkomunikoval a současně na něj uvalil klatbu, která jej zbavila světské moci. Na tehdejší dobu to bylo něco zcela převratného. Císaři nezbylo, než nastoupit kajícnou cestu přes Alpy do papežského hradu Canossy (odtud přísloví „jde do canózy“ – odprosit, kát se). Papež jej zbavil exkomunikace i klatby s podmínkou, že se podrobí papežovu výroku ve sporu s německými knížaty.

Napětí však trvalo i nadále až do r. 1122, kdy byl podepsán Wormský konkordát. Ten celý spor vyřešil tím, že určil dvojí investituru: duchovní a světskou. Církev uváděla do úřadu svěcením (symbolem úřadu byl prsten a berla) a panovník přidával světské statky a práva (symbolem úřadu bylo žezlo).

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář