Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

 

První písemné a historické záznamy o farním kostele
 
První písemná zmínka o obci Dolní Bojanovice se objevuje na latinsky psané listině z roku 1196. Tuto listinu daroval olomoucký kníže Vladimír syn olomouckého knížete Oty III. Černého premonstrátskému klášteru Hradisko u Olomouce.
První zmínka o kostelu sv.Václava v Dolních Bojanovicích pochází z roku 1398. Je velmi pravděpodobné, že kostel zde stál již ve 13.století, neboť Bojanovice tehdy patřili klášteru Hradisko u Olomouce, který jistě měl zájem o zabezpečení duchovní správy ve své poddanské vsi. V té době bylo na Moravě zasvěcování nových kostelů sv. Václavovi velmi časté a podněty k tomu přicházely právě z Olomouce, kde byl témuž světci zasvěcen kostel biskupský.
        Podle dostupných pramenů se mezi nejstarší římskokatolické duchovní v osadě bojanovické připomíná farář Jan z roku 1418, po něm Vilibald 1483, Jiří 1504, David 1520    a Zachariáš Carduelis 1570. Tento odešel z farnosti v roce 1580, protože byla obsazena evangelickým knězem Štěpánem Příhradským z Mošovce.
        Po husitských válkách v 16. století patřilo hodonínské panství i s Bojanovicemi nekatolické šlechtě, která kostely obsazovala převážně protestantskými kněžími. V roce 1614 koupil hodonínské panství od Kateřiny Pálffyové Zdeněk Žampach z Potštejna, který byl katolík a k jiným náboženstvím byl velmi tolerantní. Po bitvě na Bílé hoře 1620 však vyšlo nařízení od císaře Ferdinanda II., podle kterého museli všichni nekatoličtí kazatelé pod trestem smrti opustit zemi. Zvláštní komise ustanovená kardinálem Dietrichsteinem ještě v roce 1624 zjistila na hodonínském panství pouze evangelického kazatele v Dolních Bojanovicích. Kardinál Zdeňka Žampacha majitele panství napomínal, avšak ten nové kněze na panství nepovolal, takže hodonínské panství nemělo jediného katolického kněze až do roku 1640. Teprve pak Žampachův syn Jindřich obsadil faru v Hodoníně.

 Dřívější popis kostela podle historických záznamů
 
Kostel v Dolních Bojanovicích se stal tehdy filiálním, ale bohoslužby se v něm nekonaly, protože též utrpěl značné škody za třicetileté války a po vpádu uherských vojsk Jiřího Rákoczyho 15. července 1645 vyhořel. Takto poničený kostel byl opraven až v roce 1670. Jeho tehdejší vzhled nám blíže uvádí zpráva hodonínského faráře Františka Hranického, která je uložena v olomouckém archivu. Kostel byl jednoduchou jednolodní stavbou obdélníkového půdorysu a byl postaven celý z kamene. Neměl žádnou věž ani sakristii. Vnitřní vybavení bylo velmi prosté, žádné sochy ani obrazy kromě jediného dřevěného oltáře s obrazem sv.Václava. Kolem kostela byl hřbitov ohrazeným dřevěným plotem. V blízkosti kostela stála dřevěná konstrukce, na které byly zavěšeny dva zvony. Podobné zvonice jsou doloženy na mapě farních kostelů v okolí Podivína kolem roku 1700.
Kostel však po opravě dále chátral, a protože byl malý i pro ves se 150 domy, byl nakonec zbořen a na stejném místě byl v roce 1734 postaven nynější kostel. Je to podélná barokní stavba, chrámová loď se opírá o hranolovou věž 31 metrů vysokou. Vnitřní prostor byl překlenut valenou klenbou s výsečemi a prosvětlen osmi okny. Stavbu provedl se svými mistry a tovaryši stavitel Jakub Kristýnek z Velkých Pavlovic. Náklady za postavení kostela zaplatila obec ze sbírky bojanovických držitelů půdy. Zaplacená částka činila 1052 zlatých, 22 krejcarů a 3 denáry. Kněžna Marie Antonie Lichtensteinová poskytla pro stavbu potřebný materiál, který stejně připravili a přivezli bojanovičtí poddaní v rámci svých robotních povinností. Ve věži nového kostela byly umístěny dva zvony získané patrně z jiných kostelů, protože byly zhotoveny před více lety. Větší vážil asi 300 kg - odlit v roce 1715 v Mikulově. Menší vážil asi 150 kg a odlit byl v roce 1707. Nový kostel však i nadále zůstal bez stálého duchovného správce. Teprve roku 1753 byla zde postavena nová fara, která se dochovala až do konce druhé světové války 1945.
        1.ledna 1745 majitel hodonínského panství Josef Czobor v Czoboru dosadil lokálního kaplana Matěje Hubalíka, hodonínského rodáka a později faráře v Hodoníně.
Samostatná farnost byla v Dolních Bojanovicích zřízena až v roce 1843.

 Architektonický popis současného kostela
 
Farní kostel sv.Václava je barokní, architektonicky hodnotná stavba z roku 1734. Kostel se skládá z podélné lodě, k severu orientovaného kněžiště s trojbokým závěrem, z věže, jež čtvercovým půdorysem přisedá k jižní stěně lodě a z pravoúhlých prostorů sakristie, oratoře nad sakristií, na západní straně lodě a kněžiště. K věži je připojeno schodiště, jehož plášť tvoří úsek válce. Do lodi otevírá se na západní straně pravoúhlá kaple Božího hrobu (po úpravách v roce 1981 - nový boční vchod do kostela). V jižní ose východní stěny lodě je boční vchod do chrámu s představěným závětřím ve tvaru žudra. Chrámová loď je zaklenuta valenou klenbou se třemi páry styčných lunet, jež doprovází ve štuku provedená žebra a kruhové terče ve vrcholu klenby. Světlo proudí okny se segmentovými záklenky, jež jsou umístěna v osách lunet. (V západní stěně jsou otevřená do oratoře).
Interiér lodi člení podnož, zdvojená polopilíře s pilastry, které nesou úseky kladí. Kruchta je podklenuta mohutným, nízko nasedajícím obloukem valené klenby, sevřené mezi dvěma pasy. Vrchol klenby zdobí štukový čtyřlist, na pasech jsou plastické štukové hvězdice, které se střídají s podélnými vpadlými poli. Fasáda lodě je členěna podnoží, pilastry s římsovými hlavicemi, lesénami a kladím. Okna mají římsy s motivem uch a zvonečků ve spodních koutech. Jsou doprovázena návojovými římsami. Střecha je sedlová. Kněžiště podélné dispozice s trojbokým závěrem. Valená klenba s jedním polem styčných výsečí  je obdobná lodi. V závěru kněžiště jsou tři kápě, oddělené pasy. Kněžiště je osvětleno ze stran okny s půlkruhovými záklenky a kruhovým oknem v ose závěrové stěna. Členění kněžiště je podobné jako v lodi. Ve výzdobě fasády kněžiště je oproti architektonickému pojednání fasády lodě odchylka v rozložení pilastrů, které jsou odsazeny od nároží. Střecha kněžiště  je nad závěrem zvalbena.
Věž kostela je podklenuta valenou klenbou s párem styčných výsečí. Do přízemí  je věž otevřena pravoúhlým vchodem, který je zdůrazněn trojbokým frontonem. V horní části věži je velké zvonicové okno se segmentovým záklenkem a plochou segmentově vypjatou návojovou římsou, nad niž je trojboký fronton. Členění fasády ve spodní části věže je shodné s členěním lodě. V architektonickém pojednání horní části věže uplatňují se pilastry, odsazené   od nároží. Hlavní římsa i vpadlá výplň jsou půlkruhově vypjaty nad věžními hodinami. Jehlanová střecha věže je pokryta měděným plechem.
Prostory oratoře a sakristie jsou plochostropé s pravoúhlými otvory oken a dveří. Okna oratoře mají nadokenní římsy. Fasáda oratoře je v 1.patře členěna lesénami. Na fasádě sakristie uplatňuje se v přízemí systém lesén a pilastrů a v patře zdvojených lesén. Horizontální členění je dáno podnoží a hlavní římsou.

 Svatý Václav

hlavní patron země české, patron našeho chrámu i farnosti, byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Podle tradice se narodil kolem roku 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratryBoleslava a Spytihněva, kteří byli mladší něž on a čtyři sestry.
Václav byl pokřtěn pravděpodobně slovanským knězem, jedním ze žáků sv.Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička svatá Ludmila. K vznešenému ideálu křesťanství přilnul s veškerou silou svého nevšedního ducha a s veškerou vroucností mladého srdce a snažil se později jako vladař uvádět tento ideál plně a opravdově v život. Jeho záliba v knihách a modlitbách, osobní mírnost a vlídnost i sklon k řeholnímu životu byly ovšem tehdejší drsné knížecí družině trnem v oku.
Vládu nastoupil Václav roku 924 a brzy se ukázalo, že je neméně schopným panovníkem než zbožným křesťanem. K jeho nejzákladnějším otázkám panování patřilo vykořenění pohanského smýšlení, čili přeměna staré české společnosti v novou, proniknutou křesťanským duchem. Šířením křesťanství a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se o to Václav víc než druzí pomocí pochybných tvrdých prostředků a politických výbojů. Byla to otázka životní. Jen křesťanství mohlo stmelit tvořící se stát, zajistit jeho existenci a povznést jej kulturně.
Václav se snažil o reformu soudnictví. Jeho snahou bylo omezit co nejvíce počet odsouzení k smrti a usiloval, aby soudcové nesoudili podle své libovůle. Snažil se také o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno. Vystupoval proti pohanským zvykům a nevázanému způsobu života knížecí družiny. Na Pražském hradě dokončil baziliku svatého Jiří a vystavěl rotundu svatého Víta, jehož ostatky získal ze Saska. Plánoval též zřízení pražského biskupství.
        Mladému a vzdělanému knížeti bylo souzeno řídit osudy české země jen krátkou dobu. Část velmožů jeho snahy nechápala. Také Václavova horlivost v šíření křesťanství nebyla po chuti mnohým vladykům. Václavovi odpůrci využili ctižádosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava k spiknutí proti němu    a rozhodli se jej odstranit. Bylo to spiknutí politické. Za místo vraždy zvolili (Starou) Boleslav a využili svátku patronů tamějšího kostela sv.Kosmy a Damiána 27.září. Václav přijal pozvání na slavnost a, ač varován, přijel do Boleslavi se svou družinou. Druhého dne spěchal beze zbraně podle svého zvyku na jitřní do kostela. Cestou jej Boleslav napadl, ale Václav jej odzbrojil. Přiskočili však Boleslavovi společníci a Václava u dveří chrámu zabili. Bylo to 28.září 929.
Brzy po své smrti se stal patronem českého národa a jeho svobody, vzývaným v písních a modlitbách i v první české národní hymně Svatý Václave, zvláště v dobách zlých.
Sv.Václav bývá znázorňován s atributy: svatováclavská orlice, dva andělé po stranách, klasy a hrozny, kopí s praporem, někdy na koni, reliéf paládia