Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vojtěch Kodet: O Eucharistii

OBĚTOVÁNÍ KRISTOVA TĚLA MUSÍ BÝT DOPROVÁZENO OBĚTOVÁNÍM TĚLA VLASTNÍHO.

 Slavením eucharistie se spojujeme s Kristem v jeho obětování sebe sama a jsme tak vyzváni, abychom se sami stali obětí, jak píše apoštol Pavel: ,,Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba.“ (Řím12,1). Nejsme tedy na prvním místě vyzýváni, abychom přinášeli Bohu v oběť něco, čeho se chceme zbavit, ani ne jen almužnu nebo příspěvek na kostel, ale sebe sama. V tom je pozvání i pro ty nejchudší z chudých, protože ,,vždycky má co dát ten, kdo je ochoten dát sebe“,  jak napsal sv. Petr Chryzolog.

Křesťanská oběť však nespočívá v tom, že darujeme Bohu něco, co by bez nás neměl. Spočívá spíše v tom, že od Boha vše přijímáme a dovolíme mu tak, aby se nás ujal a aby s námi jednal podle své vůle. Podstatou křesťanského kultu totiž není v první řadě to, že my něco konáme, ale že dovolíme Bohu, aby v nás konal dílo své spásy. Obětovat svoje vlastní tělo na oltáři s Kristem znamená, že necháme stranou pokusy o svoje vlastní sebevykoupení a ospravedlnění, a místo toho s vděčností přijmeme Ježíšovu oběť a sjednotíme se s ním v jeho přímluvě a chvále. Pravou úctou a chválou Bohu nejsou oběti beranů a býčků, ale naše ANO vůči Bohu a jeho záměrům s námi: to jediné si On sám nemůže dát. ( srov. Mt 9,13)

Bůh po nás nechce, abychom si vyráběli utrpení, ale očekává naši lásku a důvěru, synovskou důvěru v jeho záměry s námi. Do slavení eucharistie vstupujeme pochopitelně se vším, co prožíváme. S obětními dary přinášíme tedy i svoje vlastní trápení a těžkosti, ale s vědomím, že základním principem oběti není utrpení, ale láska. Jen láska může dát smysl utrpení a také je proměnit v oběť Bohu milou.