Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pavel Konzbul: Zlaté prasátko - Dušičková doba

Konec října a začátek listopadu je ve znamení dušičkových svátků. Nejdříve tu máme vskutku ,,státní cimrmanovský svátek dušiček“, při němž si připomínáme již několik let neexistující stát Československo. Při této příležitosti v dobré politické víře prezident naší země předává řadě budoucích i současných (in meroriam) dušiček ocenění.Dne 2. listopadu si pak Evropa, ve které podle sociologických průzkumů jen každý druhý s bídou věří na posmrtný život, připomíná památku všech věrných zesnulých, lidově dušiček. Naše chabá víra nám ale nebrání v tom, abychom se věnovali hřbitovní turistice a nedali vydělat trochu tomu nekrofilnímu průmyslu a nekoupili před branou hřbitova čínskou hřbitovní svíčku a zaručeně čerstvou kytici, která již měla tu čest odpočívat na hrobech několika nebožtíků. Otázkou zůstává, proč je důležité připomínat si nebožtíky.

Ve starověku byla odpověď na tuto otázku překvapivě jednoduchá. Lidé věřili, že naši drazí zesnulí jsou komunikačním kanálem se záhrobím. Proto byli i nebožtíci v kurzu nejen náboženském, ale i lidském, psychologickém a uměleckém. Výjimkou v tomto postoji bylo ovšem židovské náboženství, to totiž pokusy o komunikaci s mrtvými, tvz. spiritismus, velice přísně sankcionalizovalo. Důvod byl prostý - byl to totiž symptom slabé víry v Hospodina, který je pánem života i smrti. Tak kupříkladu, když se král Saul snaží kvůli nadcházející bitvě skrze čarodějnici komunikovat se zesnulým prorokem Samuelem, podaří se mu to sice, což může být důkazem toho, že říše mrtvých existuje, ale za svůj pokus nahlížet pod pokličku v Boží kuchyni zaplatí životem a sám se stává obyvatelem stínové říše.

Proč si tedy my křesťané novověku připomínáme naše drahé zesnulé? Odhlédneme-li od sporu mezi katolíky a protestanty, zda existuje očistec, všichni křesťané se shodují na tom, co píše apoštol Pavel v listu Židům: ,,Lidem je určeno, že musí jednom umřít a pak nastane soud.“ Všichni se také shodneme na tom, že u Boha je stálá přítomnost, tedy jakýsi bod, v němž se naplno stýká minulost s přítomností. Právě z víry v Boží přítomnost vychází i naše víra ve společenství svatých, tedy těch, kteří jsou ke svatosti povoláni a kteří mohou být navzájem solidární. My živí máme šanci skrze modlitby a dobré skutky vstoupit do přítomnosti Boží, a to i s úmyslem, komu chceme naše dobro aktuálně předat. Církev v tom nehraje jen roli prostředníka, ale i přímluvce. Proč se s ní tedy nespojit v přímluvě za dobro a blaho našich drahých zesnulých.