Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jiří Topenčík: A louskal jsem si své buráky

Dva Batohy 

Dva mladí lidé, kteří si řekli své ano před sebou i před Bohem, poznávají, že ,,radosti a  slasti“ manželského života jsou někdy opravdu hodně náročné. Po svatbě začíná to klasické už ne ,,já“, ale prostě ,,my“. Už jsou spolu na radost, ale i na bolest. Nechci teď přemýšlet o tom, čeho je v manželství víc – zda radosti, nebo bolesti.To by bylo špatné uvažování. Lepší je uvědomit si, že ať lidé v manželství prožívají jednu nebo druhou stránku společného života, jistotou je jim, že je s nimi Boží požehnání, a to vždy a za všech okolností.

Tak to bylo i u Vládi a Lenky. Tolik radosti při svatebním veselí! Nevěsta pěkná, tak jak to má být, a ženichovi to v novém obleku také slušelo. Pak přišly ty obyčejné všední dny. Radost z práce, ze zařízeného bytu, z prvních společných hrníčků... K dokonalému štěstí už jim chybělo jen miminko. Jenže můžeme naplánovat nové tapety, nové auto, ale Pánu Bohu neporučíme. Vláďa i Lenka znali křesťanské zásady, a tak trpělivě každý měsíc čekali, zda už snad tentokrát...

  A pak se to stalo. Spousta radosti, jásání, vymýšlení jmen. Krásné okamžiky, které prožívají ti, kteří miminko chtějí a těší se na ně. Ale pak přišel jeden večer, kdy všechno dopadlo úplně jinak. Samovolný potrat. Radost a jásání vystřídal pláč a smutek. Lékař se je snažil utěšit a naplnit nadějí: ,,Tak snad příště...“

 

Jenže co dělat s bolestí v srdci? Kam se jít vyplakat?

Vláďa s Lenkou pochopili, že pomoc najdou u Hospodina. Ve společných adoracích si vyprošovali sílu do dalších dnů. Modlili se za nenarozené děti a pak poznali, že musí udělat ještě jeden krok – to své nenarozené dítě odevzdat Pánu Bohu a propustit ho. Domluvili se spolu se svým duchovním otcem a poprosili ho, aby odsloužil mši svatou za nenarozené děti. Ten jim samozřejmě vyšel vstříc. Mše svatá byla tentokrát skutečnou oázou, a to nejen pro ty dva, ale pro všechny přítomné. Vláďa nesl v obětním průvodě kopačák a Lenka panenku. Své dárky nechali před obětním stolem. Obětovali svou bolest a na patenu při svatém přijímání položili i to své nenarozené miminko.

Po mši svaté šli na farní zahradu a tam měli připravené dva balonky, jeden modrý – klučičí, a jeden červený – holčičí. Ruku v ruce nejprve balónky naplnili plynem a pak je pustili k nebesům.

Po této eucharistické slavnosti se skutečně do jejich srdcí dostavil klid. A také se dotavilo Boží požehnání. Lenka v brzké době opět hlásila svému muži radostnou zprávu, že čeká miminko. Šibalsky se u toho usmívala a pak mu pošeptala: ,,pán nám skutečně požehnal, budou to dvojčátka.“ 

Zní to jak pohádka, ale dvojčátka skutečně spatřila světlo světa a dnes už tito caparti dělají radosti i starosti svým rodičům. Prostě tak, jak to má být. Jen občas, když jsem někde na pouti a vidím balonky, vzpomenu si na všechny ty malé přímluvce, kteří už oslavují Hospodina a těší se z Jeho blízkosti. Pevně věřím, že se těší i na setkání s námi.