Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eduard Martin: Andělé nás neopuštějí

                         TOHLE BY SE V PEKLE LÍBILO

 

         ,,Jako děti jsme trávívaly hodně času u prastrýčka, bezdětného vdovce. Když naši rodiče potřebovali mít klid, poslali nás k němu. A on se nezlobil, myslím, že se na ty - časté chvíle dokonce těšil...“

         Doktorka L. V. Se zhoupla ve své houpací židli, vzala si z misky na stole bonbón a začala vyprávět svoji  vzpomínku:

         ,,Lidé si dávají dárky. Kolikrát si někdo myslí, jak velký dar někonu dal, a zatím mu vlastně ublížil, zranil ho. A někdy člověk ani nepostřehne, že někomu něco ,,dal“, a přitom mu dal veliký dar – takový, který onoho člověka bude provázet po celý život, pomáhat mu, zachraňovat ho.

         Lidé si myslí, že vychovávají... a někdy jenom zraňují. Ubližují. Zapomínají, že se dá vychovávat bezděčně, třeba vychovávat hrou.

         Na jeden takový dárek, který jsem dostala od prastrýčka, který si s námi celé hodiny vydržel hrát, si dobře pamatuji. Nesu si ho v sobě už několik let, od dětství jsem ho přenesla až do penze...

A pořád je stejně svěží.

         Prastrýček nás nekáral. Nebil, nehuboval. Měl jenom jedno jediné úsloví.

         Byla jsem vzteklá, jéje, vzteklá, a když jsem se začala vztekat, prastrýček se jenom usmíval. Pak řekl: ,,To by se v pekle líbilo.“

         Naučili jsme se tu větu říkat si mezi sourozenci i bratranci a sestřenicemi i tehdy, když jsme už dávno nebyli dětmi. A naučili jsme se ji říkat i... sami sobě.

         Jak je to úrodná věta. Kolikrát se člověk nemůže rozhodnout, jestli by měl udělat, na co se chystá...

         Neuměla bych spočítat, kolikrát jsem byla při svých životních rozhodnutích na pochybách. A tehdy se do ticha ozve hlas vzpomínky...

         Vlídný hlas vzpomínky. Hlas dávno mrtvého pána. Jeho věta. Jeho dar. 

         A já hned  na té větě mohu, jako při nějakém bleskurychlém chemickém pokusu, přijít na to, CO A JAK.

         Naučila jsem tu větu říkat své děti i své vnuky.  Kolikrát jim tahle věta, tenhle dávný dárek, zachránila jejich štěstí... A nejenom jim.  I těm okolo nich.

         Schválně, možná tato věta pomůže i vám, protože jakmile budete vědět, co by se líbilo

v pekle... pak budete hned vědět, i co by vám přineslo zklamání, úzkost, bolest, trýzeň, zoufalství...

         Člověk, pokud není moudrý, pokud je jenom chytrý, si umí najít spoustu zdánlivě rozumných důvodů pro to nebo pro ono. Jenomže ve skutečnosti ony důvody nejsou vůbec moudré, jsou dokonce jedovaté.

         Máte teď CHVÍLI ROZHODOVÁNÍ?

         Zdůvodnili jste si, proč to nebo proč ono uděláte nebo neuděláte?

         Možná zaslechnete měkký hlas mého prastrýčka.

         Hlas z onoho kraje, svítícího kraje, ve kterém je už všechno jasné...

         Hlas z kraje osvíceného poznání.

         A možná vám ten hlas řekne, co říkával v dětství mně.

         ,,TOHLE BY SE V PEKLE LÍBILO.“