Bruno Ferrero - Další příběhy pro potěchu duše
KARAVANA V POUŠTI
Jeden mocný panovník přecházel poušť s velkou karavanou, která nesla velký poklad.
V půli cesty jeden z velbloudů nesoucích zlato a drahé kamení vysílením upadl a už nevstal. Truhlice, kterou nesl na zádech, spadla na zem a vysypala se do písku.
Král se nechtěl zastavovat, neměl ani volnou truhlici a všichni ostatní velbloudi byli tak naloženi, že by už stejně víc neunesli. Napůl mrzutě a napůl velkomyslně řekl dvořanům a vojákům, ať si z vysypaných drahokamů a perel vezmou, co unesou.
Ti se hned chtivě vrhli do písku na kořist. Král však pokračoval dál.
Náhle si všiml, že přece jen za ním pořád někdo jde. Otočil se a uviděl jednoho ze svých dvořanů, který za ním šel.
,,Tys tam nezůstal a nic sis nevzal?" zeptal se ho král.
Mladík důstojně a hrdě odpověděl: ,,Já jdu za svým králem."
,,Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: ,,I vy chcete odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: ,,Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.
(Jan 6, 66-69)
ZVLÁŠTNÍ MLADÍK
Jeden statkář potřeboval pomocníka, který by dohlížel na stáje a na seník. Vydal se ho hledat do vesnice. Uviděl tam mladíka, který se potloukal mezi staveními. Mohlo mu být tak šestnáct nebo sedmnáct let, byl vysoký a hubený, a nezdálo se, že by byl nějak zvlášť silný.
,,Jak se jmenuješ, mladíku?"
,,Alfréd."
,,Hledám někoho, kdo by chtěl pracovat na mém statku. Umíš pracovat v hospodářství?"
,,Jistě, pane. Můžu spát za větrné noci."
,,Cože?" zeptal se překvapeně statkář.
,,Můžu spát za větrné noci."
Statkář nad tím pokrčil rameny a šel pryč. K večeru potkal Alfréda znovu a znovu mu zopakoval svůj návrh. A Alfréd na něj zase odpověděl: ,,Můžu spát za větrné noci."
Statkář hledal pomocníka, a ne kluka, který se chlubí, že spí za větrných nocí.
Zkusil tedy hledat dál, ale nenašel nikoho, kdo by chtěl u něj pracovat. Tak se rozhodl, že přece jen přijme Alfréda, který mu zase řekl: ,,Buďte klidný, pane, já můžu spát i za větrné noci."
,,Dobře. Uvidíme, co umíš."
Alfréd pracoval na statku několik týdnů. Statkář byl hodně zaměstnán a neměl čas pozorně sledovat, co mladík dělá.
Pak ho jedné noci probudil vítr. Vítr fičel a hvízdal mezi stromy, v komíně se ozývala meluzína, okna se div nerozlétla dokořán. Statkář vyskočil z postele. Vichřice mohla rozrazit vrata od chlévů a stájí, vyděsit dobytek, rozfoukat seno a slámu a napáchat nejrůznější škody. Rozběhl se tedy za Alfrédem. Tloukl na jeho dveře, ale marně. Zabušil silněji: ,,Alfréde vstávej! Pojď mi pomoct, než vítr všechno rozbije!"
Ale Alfréd spal dál. Statkář nemohl ztrácet čas. Rychle seběhl se schodů, přeběhl dvůr a už byl u chléva.
Jaké však bylo jeho překvapení! Vrata byla pevně zavřena na petlici, okna zajištěna proti otevření. Seno i sláma byly zakryty a převázány, takže je nic nemohlo odfouknout. Koně byly v bezpečí, prasata a slepice klidné.Venku zuřil vítr. Ale uvnitř chléva byla zvířata klidná a v bezpečí.
V tu chvíli se statkář rozesmál. Pochopil, co myslel Alfréd tím, když mu říkal, že dokáže spát i ta větrné noci.
Mladík každý den pečlivě vykonával svou práci. Staral se, aby všechno bylo na svém místě. Pečlivě zavíral dveře a okna a obstarával zvířata. Na vichřici se připravoval každý den, a proto se jí nemusel bát.
A TY MŮŽEŠ SPÁT ZA TÉTO DLOUHÉ VĚTRNÉ NOCI, KTEROU JE TVŮJ ŽIVOT?!