Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stručný úvod k listu Efesanům

1. Listy z vězení: List Efesanům se řadí spolu s dopisy Filipanům, Kolosanům a Filemonovi mezi tzv. listy z vězení – ve všech je totiž zmínka o tom, že se Pavel při psaní listu nachází ve vězení. V Ef jde o tato místa: Ef 3,1 a 4,1.

2. Adresáti dopisu: Překvapivě není vůbec jisté, zda byl tento dopis původně adresován Efesanům. V nejstarších dochovaných opisech totiž nejsou zachycena slova „kteří jsou v Efesu“ z konce 1. verše, proto je ani ekumenická, ani Jeruzalémská Bible ve vlastním textu neuvádějí (sr. Ef 1,1 ekumen. Bible pozn. b; Jeruz. Bible pozn. a). Navíc se z textu nezdá, že by se Pavel s adresáty osobně znal („slyšel“ o jejich víře (Ef 1,15), musí se jim představit jako apoštol (Ef 3,2nn), na konci nikoho osobně nepozdravuje). Efes byl velkoměstem na západním pobřeží dnešního Turecka (dnes jsou na jeho místě jedny z nejzachovalejších antických vykopávek). Šlo o hlavní město římské provincie Asie. Pavel se tam zastavil už při své druhé cestě (Sk 18,18-22) a při své třetí cestě zde pobyl více než dva roky (Sk 19,8-10); potom se s některými Efesany setkal ještě při návratu do Palestiny (Sk 20,17-38). Efesany tedy znal velmi dobře. Mnozí biblisté se kloní k názoru, že šlo o jakýsi „okružní dopis“ adresovaný více církevním obcím.

3. Autor, doba a místo sepsání: I když někteří badatelé hlavně kvůli rozdílům ve slohu a v některých důrazech zpochybňují Pavlovo autorství, můžeme se přidržet starobylé církevní tradice – a také zmínek v samotném listu –, že autorem je skutečně apoštol sám. Snad při jeho psaní výrazněji spolupracoval některý z jeho žáků. Pavel toto své dílo mohl sepsat ve vězení v Cesareji nebo v Římě (kol. r. 60).

4. Obsah listu: Ef má velmi blízko k dopisu Kol (sr. např. Ef 5,22-25 a Kol 3,18-19; Ef 6,1-6 a Kol 20-22; Ef 3,5 a Kol 1,26 a téměř shodné věty z Ef 6,21n. a Kol 4,7n.). Z porovnání obou listů docházejí biblisté k závěru, že Kol je starší; Ef některé jeho myšlenky rozvíjí.

Tématem dopisu Efesanům je jednota Ježíšovy církve. Sám Ježíš je zdrojem této jednoty (Ef 1,9-10; Ef 4,3-6), která boří všechny přehrady mezi lidmi. Největší div spočívá v tom, že církev společně vytvářejí v Krista věřící židé i pohané. Podle židovského přesvědčení to totiž bylo nemožné. Podle nich měli pohané přístup k Božímu lidu jen tehdy, když se nejdříve stali věřícími židy. Kristus však toto rozdělení překonal („V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, zbořil zeď, která rozděluje..., aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka...“ (Ef 2,14-15)). Tato skutečnost působí v Kristově církvi a přemáhá rasové, národní i sociální přehrady... List však nemluví pouze o jednotě ve velkém měřítku. Zvláště jeho druhá část zdůrazňuje také jednotu v církevních obcích (Ef 4,31-32), v manželství (Ef 5,21-33), v rodině (Ef 6,1-4), v povolání. Také zde platí, že Kristus je náš pokoj (Ef 2,14a).

List Ef také zdůrazňuje, že v Kristu už jsme vykoupeni a naše hříchy nám jsou odpuštěny (Ef 1,7) – nyní je na nás, abychom tyto dary přijímali a s nimi spolupracovali. Mluví o tom, že Kristu je vše podřízeno a nic nás od něj nemůže odloučit  (sr. Ef 1,20-23). Pavel nás ujišťuje, že Kristus mezi námi – i na nás – může vykonat věci větší než si dovedeme představit (Ef 3,20). Na závěr listu nás povzbuzuje, abychom se zlem nezápasili svou silou, ale zbrojí Boží (Ef 6,10-17: „A tak, bratři, svoji sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj...“).