Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stručný úvod do listu Římanům

1) Autor a adresáti dopisu: Na rozdíl od předchozích spisů NZ si zde můžeme být v obou otázkách jisti: autorem je apoštol Pavel (sám to na začátku listu uvádí: Ř 1,1); adresáty jsou římští křesťané (Ř 1,7).

Tento list stojí v čele sbírky Pavlových listů. Je to dáno nejen jeho délkou, ale hlavně závažností jeho obsahu po stránce duchovní i naučné. List Římanům se od ostatních Pavlových dopisů liší i tím, že autor píše křesťanské obci, ve které dosud nepůsobil (sr. Ř 1,13: „...Už často jsem zamýšlel přijít k vám, abych i mezi vámi sklidil nějaké ovoce..., ale až dosud mi v tom bylo vždy zabráněno.“).

2) Doba a místo sepsání: Nejpravděpodobnějším místem sepsání listu Římanům je řecké město Korint. Zřejmě byl napsán někdy v letech 56-58.

3) Účel sepsání: Pavel svou evangelizační práci v Malé Asii a Řecku zřejmě pokládal za skončenou. Nyní se chtěl vydat hlásat evangelium do Španělska (sr. Ř 15,23b-24: „...Už mnoho let k vám toužím přijít, až se vydám do Hispanie. Doufám tedy, že se u vás zastavím a že mě vypravíte na další cestu, až aspoň trochu užiji radosti ze společenství s vámi.“). Zastávka v Římě mu měla v této cestě pomoci. Při tom mu samozřejmě šlo i o samotné římské křesťany, kterým též toužil hlásat evangelium (sr. Ř 1,13-15). Svou cestu do Říma a dále na západ chtěl připravit pomocí tohoto listu – to je pravděpodobně nejdůležitější důvod jeho sepsání. Pavel mohl tušit (podle svých zkušeností s hlásáním evangelia z jiných míst), že se u některých posluchačů jeho kázání setká v Římě s nepochopením. Proto chtěl svou nauku o ospravedlnění na základě víry jednoznačně vyložit, aby měl pro svůj příchod připravenou půdu.

4) Hlavní důrazy listu: V dopisu Římanům Pavel nejdůkladněji (spolu s listem Galaťanům) vykládá to, jak rozumí evangeliu Ježíše Krista. V něm Bůh zjevuje svou spravedlnost (sr. Ř 1,17). Co však znamená slovo „spravedlnost“? Pavel nemluví o Bohu jako o spravedlivém soudci, kterému se musíme svými skutky zalíbit (autor nás ujišťuje, že to ani nelze: Ř 3,20.23), ale jako o Bohu, který svůj lid skrze Krista ospravedlňuje, aby s ním žil v přátelství. Pavel píše, že všichni lidé, pohané i Židé, žijí kvůli své hříšné přirozenosti v odporu k Bohu, a proto nutně potřebují Ježíše Krista, který nastupuje zástupně na jejich místo: bere na sebe náš hřích. To, co nám Kristus získal, lze přijmout jen kajícností a vírou (Ř 24-25.28). Touto důvěrou je zlomena moc hříchu a překonán zoufalý a marný boj o zachovávání Božího zákona jen z vlastních sil (Ř 7,24: „Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista...“). Křesťanský život je umožněn darem Ducha svatého, který ve věřícím působí to, čeho on není ze svých sil schopen (Ř 8,8-9).

Ve zkratce lze tedy říci, že Boží spravedlnost máme chápat jako Boží jednání, které umožňuje, aby na Božím soudu obstál (= byl ospravedlněn) ten, kdo svou naději vložil v Ježíše. Podstatou Boží spravedlnosti je jeho láska a milosrdenství. Na tuto lásku a milosrdenství máme – v síle Ducha svatého odpovídat snahou o život podle zásad evangelia a Desatera. Důraz tohoto listu je jasný: Boží lásku si nemůžeme ZASLOUŽIT; je nám nabízena zdarma; my na ni můžeme jen ODPOVĚDĚT. Nádherné je, že nás od ní nic – ani smrtnemůže odloučit (Ř 8,35-39).