Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stručný úvod k evangeliu sv. Jana

1) Autorství evangelia: Ani pod tímto evangeliem není autor „podepsán“, přesto se v zájmu potvrzení věrohodnosti evangelia sám o sobě zmiňuje: „To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech…“ (Jan 21,24) Tento učedník je v evangeliu zmíněn vícekrát: spočíval při Poslední večeři na Ježíšových prsou (13,23), stál pod křížem s Marií (19,26), mluví se o něm i v 21,7.20. Tato záhadná postava bývá tradičně ztotožňována s apoštolem Janem. Nejstarší jmenovité písemné svědectví o autorovi evangelia podává kolem r. 180 biskup Irenej: „Potom Jan, učedník Páně, který také ležel na jeho prsou, vydal také sám evangelium, když dlel v Efesu v Asii.“ Irenej též zmiňuje, že Jan v Efesu žil až do doby panování císaře Trajana (98-117 po Kr.) a že tam byl pochován. V každém případě je vidět, že autor byl dobře seznámen s izraelským místopisem (uvádí i méně známá místa: Kánu v Galileji (2,1), Sychar v Samařsku (4,5), jeruzalémské rybníky Siloe (9,7) a Bethesda (5,2)) i s židovskými svátky. Pozorný čtenář si povšimne, že evangelium poprvé „končí“ už závěrem 20. kap. (20,30-31); je tedy možné, že 21. kap. a některá jiná místa připojil k evangeliu některý z Janových učedníků. To samozřejmě neumenšuje posvátnost (inspirovanost) celého evangelia.

2) První adresáti; doba a místo sepsání: Cílovou skupinu adresátů nelze dost dobře upřesnit. Sám Jan udává, že píše proto, aby čtenáři „uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží“ (20,31). Může jít tedy o křesťany, kteří mají být přivedeni k hlubšímu chápání Krista. Toto evangelium bylo pravděpodobně sepsáno v posledním desetiletí I. stol., podle tradice v maloasijském Efesu. Zajímavostí je, že o Janově evangeliu svědčí část nejstaršího dochovaného NZ svitku (je zde několik veršů 18. kap.) přibližně z roku 125.

3) Srovnání s ostatními evangelii: Je jasné, že se Jan od ostatních (tzv. synoptických) evangelií dosti liší způsobem mluvy i předkládanými tématy. Jan klade větší důraz na časové rozvržení Ježíšova veřejného působení, které podle něj trvalo tři roky (mluví o třech Ježíšových cestách na Velikonoce do Jeruzaléma: 2,13; 6,4; 11,55). Líčí pouze sedm Ježíšových velkých zázraků. Ty v sobě ovšem obsahují duchovní poselství (hned po prvním zázraku „učedníci uvěřili“ (2,11)). Popis zázraků vrcholí vzkříšením Lazara (11,17-44). Ježíšovy řeči jsou u Jana zpravidla delší – Pán v nich klade důraz na svůj vztah k Otci. Janovi vlastní je také nejdelší řeč tohoto evangelia, kterou Ježíš pronáší v nejdůvěrnějším kruhu svých učedníků při Poslední večeři (13.-17. kap.). Je docela možné, že Jan ostatní evangelia vůbec neznal a že tedy přináší úplně samostatné a především co nejhlubší svědectví o svém Pánu.

4) Hlavní důrazy evangelia: Jan podává vrcholné výpovědi o Ježíši a o jeho božství: „Já a Otec jsme jedno.“ (10,30); „Můj Pán a můj Bůh.“ (20,28); dále 1,1. Zdůrazňuje, proč Ježíš přišel: abychom „měli život v hojnosti“ (10,10), a to proto, že „Bůh tak miloval svět…“ (3,16-17) U Jana nacházíme nejhlubší - sedminásobnou – výpověď, kdo je Kristus: chléb života (6,35), světlo světa (8,12), dobrý pastýř (10,11.14), dveře pro ovce (10,7), vzkříšení a život (11,25), cesta, pravda a život (14,6), pravý vinný kmen (15,1). A před Pilátem přidá Ježíš ještě jedno označení, jež se ho bytostně týká: on je král (18,37).