Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stručný úvod k evangeliu sv. Marka

1) Svědectví tradice: O sv. Markovi jako autorovi nejkratšího evangelia se zmiňují někteří starokřesťanští autoři, např. Papiáš z Hierapole (kol. r. 130 píše: „Marek, když se stal tlumočníkem Petrovým, všechno, nač si vzpomněl, pečlivě napsal, ne ovšem po pořádku, jak slova, tak i činy Páně…“) či biskup Irenej z Lyonu (130-202). Jde o „Jana, nazývaného Marek“ (srov. Sk 12,25), jenž doprovázel Pavla na začátku jeho první apoštolské cesty (Sk 13,5.13). Je zmíněn i v Petrově prvním listu, kde je označen za apoštolova „syna“ (1 Petr 5,13) – byl to zřejmě Petrův žák a průvodce.

2) Účel sepsání evangelia: Hlavním účelem je zvěstování Ježíše Krista jako Mesiáše a mocného Syna Božího (zřejmě i proto je toto evangelium označováno starozákonním znakem lva, jenž symbolizuje sílu a moc). Marek je charakteristický tím, že klade zvlášť velký důraz na Ježíšovy mocné skutky – oproti ostatním evangelistům klade naopak menší důraz na jeho kázání.

3) První adresáti evangelia: Zřejmě jimi byli křesťané z pohanství. Právě proto jsou u Mk na některých místech vysvětlovány židovské obyčeje (Mk 7,3-4; Mk 7,11; Mk 14,12 atd.).

4) Místo sepsání: Mk pravděpodobně své evangelium sepsal v Římě (zde podle tradice i podle svědectví historiků na konci svého života hlásal víru apoštol Petr). Nepřímým důkazem toho je např. Mk 12,42: hodnota mincí používaných v Palestině je vysvětlena pomocí římské měny (Ekumen. Bible překládá, že chudá vdova dala „dohromady čtyrák“ – v pův.jazyku šlo o římskou minci „quadrans“).

5) Doba sepsání: Markovo evangelium je nejstarším evangeliem (ne však spisem NZ – tím je 1 Sol). Předpokládá se, že evangelium bylo sepsáno mezi lety 60 a 70 po Kristu (tedy 30 – 40 let po jeho smrti a vzkříšení). Existují ovšem i názory, které datují sepsání Mk už k roku 50 po Kr. Marek nečerpal jen z Petrova či jiných kázání, ale i z dříve sepsaných záznamů Ježíšových slov a skutků.

6) Charakter evangelia: Jak už bylo řečeno, je to evangelium sepsané původně pro křesťany z pohanství. Jistě i proto v tomto jediném evangeliu vyznává pod křížem Krista jako Božího Syna i římský setník, který symbolizuje víru pohanů (Mk 15,39). U Mk jsou časté výzvy k mlčení, když Ježíš dá nějakým zázrakem najevo svou moc (např. Mk 5,43). Mk tak dává najevo, že Kristu nikdy nešlo o povrchní popularitu. A především to, že Ježíše a jeho zázraky lze pochopit až ve světle jeho smrti a vzkříšení. Mk také na mnoha místech připomíná nejen Ježíšovu moc a jeho zázraky, ale i jeho „neúspěch“ (nepřijetí v Nazaretě (6,2-6); výsměch lidí (5,40); nepřátelství židovských předáků (2,1-3,6); nepochopení učedníků (4,13) a hlavně samotný kříž a smrt na něm). To vše je ovšem „vysvětleno“ a překonáno jeho slavným vzkříšením. Dodejme, že Mk je nejkratším evangeliem (16 kapitol).